Salvatoriáni - SDS na Blog.cz

Dne 14. ledna 2011, Svatý Otec přijal na soukromé audienci prefekta Kongregace pro svatořečení kardinála Angela Amato. V průběhu audience Benedikt XVI. předložil Kongregaci návrh dekretu
o uznání hrdinských ctností Sluhy Božího Františka Marii od Kříže Jordana, zakladatele řádu Salvatoriánů. Za Salvatoriány děkujeme Pánu Bohu a
prosíme, nepřestávejme v modlitbách o rychlé blahořečení. Za Salvatoriány působící na území České republiky o. Piotr Niwiwdomski, SDS, místovikář
Českého Vikariátu Salvatoriánů.

Dne 7. června 2010 byl P. Jan Pachołek SDS jmenován Generalátem superiorem českého vikariátu salvatoriánů.

Dne 14. června 2010 Generalát schválil jeho radu:

P. Piotr Niewidomski SDS - vícesuperior

P. Władysław Mach SDS - konzultor

P. Leszek Rackowiak SDS - konzultor, ekonom

V pátek 22. ledna bude v Římě zasedat Teologická komise pro kanonizaci. Hlavním bodem jednání má být diskuze nad blahořečením (beatifikací) zakladatele salvatoriánů P. Františka Marie od Kříže Jordana (1848 - 1918). Kněží patřící do společnosti salvatoriánů působí na Jesenicku již řadu let a právě proces blahořečení jejich zakladatele je pro ně důležitým mezníkem. Více o modlitbách za toto jednání i o samotné salvatoriánské společnosti a P. Jordanovi v dalším textu.


Modlitba za blahořečení P. Jordana (1):
"Ježíši, Spasiteli světa,* který jsi udělil svému služebníku Františkovi od Kříže Jordanovi * dar hluboké a živé víry,* neochvějné naděje * a planoucí lásky k Bohu a bližnímu * a také velké horlivosti o záchranu duší,* prosíme tě,* oslav ho zde na zemi poctou blahoslavených * a na jeho přímluvu uděl nám milost,* o kterou tě pokorně prosíme.* Který žiješ a kraluješ na věky věků. Amen."

Společnost Božského Spasitele (Societas Divini Salvatoris - SDS) je jedna z řady mladých řeholních společností založených ve 2. polovině 19. století. V tomto období vznikaly také další dynamické misionářské kongregace (např. salesiáni). Zakladatel salvatoriánů je P. Jan Křtitel Jordan (řeholní jméno František Maria od Kříže Jordan), syn chudých lidí, narozen na jihu Německa. Jeho otec byl invalida po úraze a celá starost o rodinu ležela na matce.

Ve 30 letech byl vysvěcen na kněze a dva roky poté odjel do Svaté Země. V duši uslyšel jasné slovo Páně: "To je věčný život, že poznají Tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." Od toho okamžiku měl pevnou jistotu, že si ho Bůh vyvolil pro své Boží Dílo.

Obrodu Církve si dvaatřicetiletý Jordan představoval způsobem, kterému odpovídalo myšlení Druhého Vatikánského koncilu - přes kněze, laiky, muže i ženy, kterým přisuzoval stejně odpovědnou úlohu jako mužům. Počítal zvláště s inteligencí, rodinami, s mládeží, s každým dobré vůle. Byly to myšlenky, které předcházely Druhý Vatikánský koncil o více než 80 let. Jordan však při uskutečňování Božího Díla narazil u církevních představených na nepřekonatelný odpor. A tak musel Jordan své odvážné myšlenky natlačit do pevného a předem určeného schématu klášterního života. Místo hnutí, které všechno proniká, vznikla další řeholní společnost - vedle mnohých jiných. Jak přijal Jordan změnu své původní ideje?

Byl charismatik a žádný revolucionář. Nechal se rád nadchnout novými idejemi, uměl se však také podřídit. Byl přece poslušným synem Církve a nařízení Církve uznával za správná. Jordan našel řadu obětavých pomocníků, často lidí z chudých poměrů, kteří byli schopni dávat ještě z toho mála, co měli. Všechny články jeho díla pak spojoval apoštolský duch, ten je oživoval a dával jim impuls. Jordan chtěl každého muže i každou ženu proměnit v apoštola. Všech 12 apoštolů zvolil za patrony a Marii uctíval jako Královnu apoštolů.

Jeho dílo proto dostalo jméno Apoštolská vyučovací společnost a bylo proniknuto touhou po apoštolátě. Původní název společnosti však nebyl schválen a podle tehdejšího církevního návrhu došlo k označení Societas Divini Salvatoris - Společnost Božského Spasitele. Jordan a jeho členové byli proto nazváni salvatoriáni a tato změna se nakonec ukázala být šťastnou.

Jordanovo dílo bylo pojmenováno nejen dle jeho činnosti (záchrana, spása), ale i podle jeho nejvyššího cíle - Spasitele, Zachránce světa. Spasitelův podstatný povahový rys, tj. jeho dobrotu a lidumilnost, si vzali salvatoriáni za ideál a vzor.

Společnost Božského Spasitele - salvatoriáni (SDS) - jsou rozšíření do velkého množství zemí. Za života P. Františka Jordana vznikaly salvatoriánské domy (koleje) například v těchto zemích:

1890 - Indie (Assám)
1892 - USA a Rakousko
1893 - Ecuador a Kolumbie
1894 - Švýcarsko
1895 - České země (Val. Mez., Krnov, Brno, Vranov, Prostějov, Praha)
1896 - Brazílie
1898 - Rumunsko
1900 - Polsko, Jugoslávie, Belgie
1901 - Anglie
1915 - Německo

Z Jordanových výroků:
Modlitba je největší moc světa.
Po sebezáporu se pozná svatost.
Vše se zdaří jedině ve stínu kříže.
Kdo chce vykonat něco velikého, musí být mužem modlitby.
Budovu svého posvěcení postav na modlitbě, práci, mlčení a umrtvování!
Přijdete-li do Himaláje, do Jižní Ameriky nebo do hor k divochům, všude si pomyslete: To jsou moji bratři, ty musím zachránit.



Modlitba za blahořečení P. Jordana (2):

"Božský Spasiteli,* ty jsi naplnil srdce tvého věrného služebníka Františka od Kříže Jordana * planoucí láskou * neochvějnou důvěrou * a neutuchající horlivostí duše.* Dej také nám neochvějnou lásku k Bohu a k bližnímu,* ducha modlitby,* čistotu srdce,* pokoru * a pravou apoštolskou horlivost.* Dej nám podle jeho příkladu horlivě pracovat,* aby všichni lidé tě více poznávali a milovali* a u tebe hledali pomoc a spásu.* Matko Spasitelova,* vypros u svého Božského Syna,* aby Pater František od Kříže Jordan,* který planul dětinnou důvěrou k tobě,* brzy byl účasten poct oltáře * a tak svým zářným příkladem také po smrti dále působil * pro velké zájmy království Božího. Amen."

Lidická 1a 796 01 Prostějov
tel.: +420 582 351612
fax: +420 582 3516128
e-mail: czprov_sds@volny.cz

Římskokatolická farnost sv. Petra a Pavla
Lidická 34
796 01 Prostějov

Římskokatolická farnost
Žešov 82
796 01 Prostějov 1

tel.: +420 723 935 639
e-mail: adamcynarski@seznam.cz

Římskokatolická farnost Nanebevzetí Panny Marie
Zákostelí 60
798 12 Kralice na Hané
tel.: +420 736 522 822
e-mail: krzych@atlas.cz

Římskokatolická farnost Nanebevzetí Panny Marie

ul. Palackého 179/8
790 01 Jeseník
tel.: +420 731 598 938
e-mail: larac@email.cz

Římskokatolická farnost Nejsvětější Trojice
Puškinova 12
790 70 Javorník u Jeseníku
tel.: +420 584 440 021
e-mail: farajavornik@worldonline.cz

1. ÚVODEM

Milí spolubratři !

Přinášíme zde výňatky z kapitul a promluv, které náš ct. Otec měl příležitostně v mateřinci a jež jsme slyšeli na vlastní uši. Školastici je někdy stenografovali a pak přepsali s udáním dne a příležitosti, při níž je ct. Otec pronesl. Tak jich máme v archivu mateřince důkladný svazek a je pochopitelné, že rostlo přání, abychom jejich obsah zpřístupnili všem členům Společnosti. Toto přání plníme teď a to tak, že myšlenky jednající o stejném předmětu byly spojeny v jedno. ct. Otec pojednával v jedné a téže kapitule často o různých věcech, podle toho, jaké starosti jej vždy zaměstnávaly. A jednu myšlenku opakoval často stále důrazněji a důrazněji. Co působilo zvláštní dojem, nebyla vůbec rétorika, po případě řeč jako taková, nýbrž - musíme říci - jedině duch, jímž byla řeč prodchnuta. Posluchači cítili a věděli, že ct. Otec mluvil od srdce a vážně a že co nám tak důrazně doporučoval, sám činil v prvé řadě. Chtě nechtě museli jsme si vzpomenout na slova sv. Pavla ke Korinťanům: "Také já, když jsem přišel k vám, bratři, nepřišel jsem vám zvěstovat svědectví o Kristu vysokou výmluvností, nebo moudrostí. Vždyť jsem si umínil, že neznám mezi vámi nic jiného, než Ježíše Krista a to ukřižovaného. Nemluvil a nekázal jsem vemlouvavými slovy lidské moudrosti, nýbrž projevováním moci Ducha, aby se vaše víra nezakládala na lidské moudrosti, nýbrž na moci Boží." (1 Kor 2,3-5).
Je naším přáním, aby tato slova ct. Otce dále působila - defunctus adhuc loquitur - a aby přispěla k tomu, aby se ve Společnosti uchoval jeho duch, na němž závisí její rozkvět, její úspěšný apoštolát i její trvání.
Řím, Mateřinec, dne 8. září 1937.
P. Pankrác Pfeiffer S.D.S.
generální představený

2. Život z víry

Život našeho ct. Otce Jordana byl vybudován na víře. Věřil neochvějně v Prozřetelnost a v láskyplné a moudré řízení Boží. Přijímal proto ochotně a pokorně všechno, co mu Boží Prozřetelnost poslala. To mu dodalo oné nezlomné síly ve všech těžkostech. Dětinná víra v nebeského Otce ozařovala život ct. Otce jako krásný sluneční paprsek.

1. Řeholník má žít z víry. Především řeholník nemá posuzovat okolnosti a osoby očima světa, ba ani ne očima rozumu, nýbrž ve světle víry, jak to učil Božský Spasitel, jak to činili svatí. To platí zcela zvlášť vzhledem k představeným.
Dívejte se na své představené jako na to, čím jsou: zástupci Boží. Nedívejte se na ně jako na pouhé lidi; jsou vašimi představenými. Pro Boha máte je poslouchat jako zástupce Boží a v tom poznávat vůli Boží.
Proto nemáte u představených hledět na to, jsou-li mladší nebo starší, jsou-li šikovní nebo méně šikovní v řízení komunity, jsou-li učení nebo méně učení. Vám musí stačit vědomí: ten je mi představeným, vrchním. Proto je pro mne vůle Boží poslouchat, pokud to není hřích.
Žijete-li z víry a spatřujete-li v představených zástupce Boží, velký mír se usadí ve vašem nitru. Budete šťastní. A co je zvlášť důležité: vaše víra bude ožívat.

Tolik lidí říká: věříme všemu, čemu máme věřit. Avšak nežijí podle víry. Tolik lidí věří v Nejsvětější svátost Oltářní, avšak nejednají podle této víry, nečiní, co patří Nejsvětější Svátosti, jejich víra odumřela.
Prokazujte proto naprostou poslušnost všem představeným. Vzdávejte jim úctu, která jim náleží jako zástupcům Božím, bez ohledu na osobní chyby a vlastnosti.

Jsme všichni lidmi a budeme-li jen tělesnýma očima posuzovat své představené, u všech objevíme chyby. A to je veliké neštěstí a zlo, které se může dostat do komunity, když se posuzuje všechno očima tělesnýma. Prvním zlem z toho plynoucím je vlastní neštěstí.
Za druhé: jestliže se kritizují představení a jestliže se kalí poměr mezi představenými a podřízenými, jak tu může nějaký organizmus prosperovat? Je-li někdo nespokojen, nebo není-li uvnitř již šťasten, nasbírá tolik důvodů a věcí, že i kdyby měl za představeného světce, našel by něco proti němu. Jsme všichni lidmi.
Žijte z víry, prosím vás! To vám přinese požehnání. To vám přinese pokoj a požehnání pro vaši práci. To upevní a posilní komunitu, to učiní společnost velkou. Bude prosperovat. A naopak, - vznikne nejednota a nepokoj.
Pak se může stát, že podřízení a představení budou se k sobě chovat jako učni na ulici, protože jim schází víra a úcta. Nemohu dost vypranýřovat, když jsme pohromadě, že nezacházíme se spolubratry s úctou, jež jim náleží.
Žijte z víry a jednejte z víry! To vás učiní šťastnými a spokojenými a Společnost to uschopní k velkým činům.

2. Je zvlášť důležité, abychom byli upevněni ve víře, abychom se pevně drželi Církve svaté a všeho co učí Kristus a jeho svatá Církev, a abychom odmítali všechno, co je proti tomuto učení.
Je důležité, abychom při modlitbě, při svých činech, při všech svých snahách a pracích, ve svém utrpení, byli zcela proniknuti touto vírou a abychom se do ní vžili.
Uvažte, že jsme povoláni, abychom žili hlavně podle víry a podle zásad víry. Buďte přesvědčeni, že kazatel, který se dá vést světlem víry, bude působit víc než ten, kdo chce účinkovat učeností, vědou a filosofií. Staňte se muži víry, pevnými a neochvějnými v pravé víře, pravými muži Církve svaté.

Budete-li žít z víry, budete také zcela jinak pozorovat události, jež přijdou. Budete důvěřovat v Boha. Budete prostě plnit svou povinnost a ostatní přenecháte Bohu.
Napomínám vás proto, abyste při všech událostech, ať přijde cokoliv, ať se to zdá nevímjak nevýhodné, plnili prostě svou povinnost a všechny starosti přenechali Bohu. A brzy zakusíte, že Bůh vše vede k dobrému. Důvěřujte v Boha! Věřte Božské Prozřetelnosti!
Když se jednou ve stáří ohlédnete po mnohých trudných událostech a když budete srovnávat, s jakou bolestí jste to tehdy přijímali, a když později uvidíte, jak Bůh vedl všechno k vašemu dobru, - pak úplně jinak budete usuzovat!
Žijte jako muži víry! Buďte pevní a silní ve víře! Modlete se, aby naše Společnost neučila nikdy nic bludného, aby se do ní nevloudilo nikdy učení proti Církvi svaté, abychom se vždy pevně drželi jejího učení a dali se jím vést.
Ó kéž bychom byli hluboko zakořeněni ve víře! Kéž by nás bouře upevňovaly, tak jako upevňují kořeny stromů! Kéž bychom byli a zůstali vždycky pevní a neochvějní ve víře!
Své názory usměrňujte podle víry a ne podle lidí. Jak odlišné jsou úsudky člověka nevěřícího a úsudky věřícího křesťana! Žijte z víry a budete také jinak usuzovat. Když uvidíte v představeném Božího zástupce, pak uposlechnete rádi a radostně. Nežijete-li však z víry, jak těžko je vám poslouchat představeného!
Cvičte se ve víře! Kolik máte k tomu příležitostí! A učiníte-li to, poznáte, jaké štěstí vám daruje víra. Jak šťastně a lehce budete pracovat! Jak lehce budete zachovávat Konstituce, budete-li vždy proniknuti vírou, budete z ní vždy žít! Jakou úctu budete mít ke spolubratrům, k nesmrtelné duši! Jakou úctu před Bohu zasvěcenou osobou, před knězem! Musíte být muži víry a proto musíte mít také velkou důvěru v Boha. Naděje prýští z víry. Chcete-li vykonat velké věci pro slávu Boží a pro spásu duší, potřebujete k tomu velkou, mohutnou víru a velkou důvěru.

3. DŮVĚRA V BOHA

Podivuhodně krásný rys v životě ct. Otce tvoří jeho důvěra v Boha. Žil jako dítě na rukou svého nebeského Otce. Ani v nejtěžších případech neopustila ho tato důvěra. Nesčetněkrát povzbuzoval k důvěře v Boha. A prozařovala ho svatá horlivost, když o ní mluvil. Ano, zanechal ji svým duchovním dětem jako svůj zvláštní odkaz.

1. Zvláštní pozůstalost - mám-li tak říci - chtěl bych vám zanechat, - a to velkou důvěru v Boha.

2. Kdo doufá, důvěřuje v Pána, neklesne, nepadne. Ten, jehož silou je Pán, nepadne.

3. Stále a stále vám říkám: všechnu důvěru složte na Pána!

4. Žijte v přesvědčení, že pevná důvěra v Boha smete pekelného nepřítele. U tohoto bodu vás prosím, abyste si to poznamenali pro celý život; budete mít moc a sílu, jíž žádná moc neodolá.

5. Potrvá-li tato důvěra, bude Společnost všemohoucí, a žádná moc pekla a světa proti ní nic nezmůže.

6. Chceme-li něco velkého vykonat, musíme mít velkou důvěru. Lidská ubohost je tak velká, že nic dobrého nedokážeme bez Boží milosti. Když jsme odděleni od pomoci shůry, když nemáme žádnou, nebo jen slabou důvěru, jak ubozí jsme tvorové, kteří ani jméno Ježíš nemohou vyslovit bez Boží milosti (1 Kor 12,3), natož jsou s to vykonat velké věci k Jeho slávě!

Ct. Otec také žádá, abychom důvěřovali v Boha.

7. Lepší je doufat v Pána, než skládat svou naději v knížata
(Ž 117,9). Dobře si pamatujte: Kdyby všichni lidé, všechna knížata a velcí tohoto světa byli pro nás, - nestavějte na nich; dnes jsou pro nás, zítra proti nám. Důvěřujme v Pána a to za všech okolností.
"In te, Domine, speravi, non confundar in aeternum" - "V tebe, Pane, důvěřuji, nebudu nikdy zahanben" (Ž 30,2).

8. Když se modlíte, vložte všechnu důvěru v Boha. Nedůvěřujte svým pracím, své dovednosti. Naše spása přichází shůry.

9. V našem století se často stává, že se málo věří, že se všechno odhaduje podle lidských sil. Přečtu vám jedno místo, jež jsem našel: "Řídí-li kdo své kroky jen podle výpočtu lidské moudrosti, nikdy nemůže spoléhat na mimořádnou pomoc. Nikdy také nevykoná nic velkého." Dobře si to zapamatujte!
Jen mít důvěru ve správném smyslu, přirozeně za předpokladu, že jsme dobrými řeholníky. Pak ale mít důvěru!

10. Je velmi jednoduchý prostředek, jak docílit všeho od dobroty Boží: Doufejme pevně, že Bůh splní slib a jednejme podle této důvěry! Sv. Františka od pěti ran praví: "Můj Bože, nejvyšší a neomylná pravdo, doufám tolik, kolik ty můžeš. Ty však můžeš všecko a tak ani má naděje nemá mezí." Jiné místo praví, že máme tolik, kolik doufáme.

Důvěra našeho ct. Otce nebyla však žádné pobožnůstkářství, žádná prázdná sentimentalita. Jeho důvěra spočívala na skalnatém základě slova Božího v Písmě sv.

11. Mějte proto stále na zřeteli slova Písma sv., která se týkají důvěry. Jak často se vyskytuje místo: "In te, Domine, speravi" (Ž 30,2). Již naše důvěra sama pohnula by Boha, aby nám přišel na pomoc, aby nás zachránil, protože mu ukazuje, že máme jeho jméno a na ně spoléháme. "Poněvadž ve mne důvěřuje, vysvobodím ho a ochráním, poněvadž zná mé jméno"(Ž 90,14). To jsou slova Písma sv. Čteme je často, slyšíme je často. A tak o nich uvažujme! Není každému dáno, aby v tomto bodě činil snadno pokroky, ale všichni se musíte snažit, abyste dosáhli co možno nejvíc.

12. Máte být muži víry a proto musíte mít také velkou důvěru. Naděje prýští z víry. Chcete-li vykonat velké věci pro slávu Boží a pro spásu duší, potřebujete k tomu velkou, mohutnou víru a velkou důvěru.

13. Sv. Justinián praví: "Naděje je odpočinek v práci, občerstvení v horku, útěcha v zármutku." Jak lehko se dá všechno snést, jsme-li naplněni velkou důvěrou.

14. Nedůvěřujte však sami v sebe nebo v lidskou pomoc, nýbrž v Boha.

15. Především konejte svou povinnost! Jak můžete mít velkou důvěru v Boha, jestliže neplníte povinnosti svého povolání? Jak můžete doufat, nežijete-li podle svého stavu? Proto konejte svou povinnost a všechny své starosti složte na Pána, on vás zachrání, on vám pomůže! Neobávejte se ničeho, konáte-li svou povinnost. Ať se nad vámi srážejí vlny, ať přichází pronásledování ze všech stran, ať přijde cokoliv - důvěřujte v Pána a kráčejte rovně. Je nedůstojné apoštolského muže a člena naší Společnosti, aby kličkoval.

4. SVATOST

Snahu o svatost bral ct. Otec velmi vážně. Před jeho duší stál Spasitel veliký a svatý a zval k následování. V duši ct. Otce bylo energické zápolení co možná nejvíc podobat se velkému vzoru. Chtěl se stát svatým. I od svých synů žádal vážnou snahu o svatost.

1. Prvním, co je pro nás, jak sami víte, vlastním posvěcením přemáhat vlastní vůli, umrtvovat své náklonnosti, a srovnávat svou vůli s vůlí Boží. To se děje v řeholi za pomoci našich představených, kteří se nám snaží ukázat Boží vůli a to je to první!

2. Jestliže se upřímně nesnažíte o dokonalost, povlečete se sice nějaký čas, ale dříve nebo později, až přijde vítr nebo malý otřes, ukáže se, že dům není postaven na skále, nýbrž na písku. A tak tomu bude u každého z nás, nebude-li upřímně usilovat o dokonalost.
Snažte se vší silou usilovat o dokonalost a já budu klidný. A nemusím k vám mnoho mluvit. Vím-li, že usilujete o dokonalost, pak, bych řekl, - dělejte si, co chcete! A v tom se ukáže, že Společnost je na správné cestě.

3. Buďte přesvědčeni, že vás miluji. Mou největší radostí je, že se všichni snažíte o svatost, protože pak budete šťastni zde na zemi i tam na věčnosti. Usilujte o dokonalost, tak se stanete divadlem pro anděly i pro lidi!

4. Vůbec se nestrachuji o Společnost, snažíte-li se o svatost.

5. Hledejte Boha, to co je dobré a dokonalé, o ostatní se již nemusíte starat.

Také apoštolát má vyrůstat z osobní svatosti apoštolů. Vnitřní duchovní život nesmí být zanedbáván kvůli apoštolátu.

6. Jak víte, účelem naší Společnosti je vlastní posvěcení bližního. Avšak posvěcení bližního, má-li být dobře prováděno, předpokládá, že na prvním místě posvěcujeme především sami sebe. Nesmíme se tedy domnívat, že jsme-li povoláni k apoštolátu, jsme méně přidržováni k duchovnímu životu - k vlastnímu posvěcení.
Ale já pravím: právě proto, že jsme povoláni k apoštolátu a že se proto vystavujeme zcela jiným nebezpečím, právě proto musíte být sami svatí. Proto ať vás nenapadne myšlenka, že jsme-li povoláni k apoštolátu, musíme mít méně rozjímání, modlitby a umrtvování.
Podívejte se právě na tohoto velkého apoštola, jeho svátek zítra slavíme (sv. Xaver). Domníváte se, že by byl tak blahodárně působil, kdyby byl svá rozjímání a modlitby omezil na minimum?

7. Nesmíte si myslit, že jste svěcením kněžským již dosáhli výšky, nýbrž že máte zas jeden nový důvod s novou silou a energií usilovat o svatost, abyste se stali charakterem, který se nezmítá větrem jako třtina.
Nesmíte si myslit, že když jste kněžími, nejste již tak přísně vázáni na řeholi. Právě jako kněží máte být přesní. Svět, který ve vás chce vidět řeholníky, posuzuje vás přísněji, než si myslíte. Tedy teď tím více kupředu! Snažte se o svatost! Teď, když jste v tak úzkém vztahu k milému Spasiteli, musíte tím víc žít jako opravdoví salvatoriáni.

8. Při naší úloze jako salvatoriánů je na prvém místě práce na vlastním posvěcení. Vstoupili jsme do Společnosti, abychom se stali svatými. To je první a nejdůležitější úkol.
Dále: Byli jste povoláni, abyste vychovávali světce. Splníte-li svou první úlohu, splníte i druhou. Není-li však splněna ta první, zhroutí se i ta druhá.

9. Jako opravdoví salvatoriáni buďte v prvé řadě opravdovými, dobrými řeholníky, kteří chtějí docílit jen svého vlastního posvěcení, a kteří považují za nejdůležitější stát se svatými pro pozdější apoštolskou činnost. Chybí-li svatost, zhroutí se všechno.

Dne 20. dubna 1894 měl ct. Otec dlouhou kapitulu o svatosti. Je to jedna z nejkrásnějších kapitul ct. Otce. Hovořil z hloubi duše s velkým vnitřním teplem a ohnivým nadšením. Uvedeme ji celou.

10. Jak nepatrně a málo se dbá na pravdu, že se máme stát svatými. Božský Spasitel povolal nás ve svém velikém milosrdenství, abychom se stali Jeho obrazem, Jemu co nejpodobnějšími, - abychom se stali svatými, a abychom již zde všude usilovali o svou svatost s požehnáním, štěstím a blahem a jednou v nebi prožívali slávy blažených. Jste povoláni stát se svatými. Vaším úkolem, vaší povinností, vaší nejsvětější stavovskou povinností je usilovat o svatost. Ó jak vznešené a svaté povolání! Všechno je pohotové, aby vás učinilo svatými: to nejvyšší, co můžete mít, na nebi i na zemi. Kéž bychom nikdy nezapomněli na tuto myšlenku, na toto volání, na toto napomenutí, na tuto povinnost! Na co je všechno ostatní, nesnažíme-li se o svatost; jediný světec vykoná víc, než statisíce jiných. Ano, Božská Prozřetelnost vylila na jednoho světce a jeho činnost tolik milostí a tak mu požehnala, že na něm závisí dějiny všech národů!
Staňte se světci! Stále a stále si říkejte: musím se stát svatým! A jestliže neusiluji o svatost, jsem v nebezpečí, že zahynu.
Je to má povinnost neustále usilovat o svatost. K čemu je všechna ostatní činnost, nesnažíme-li se o svatost?
Ó jak jste šťastni, chápete-li tuto pravdu! Vaše směrnice nechť zní: "Musíme se podobat svému božskému vzoru." Nelitujte ničeho, ať to stojí co to stojí. Musím se stát svatým. Aťsi mnou lidé pohrdají, mě přehlížejí, ať se mi vysmívají - jen když se líbím Bohu! Jen když se stanu svatým! Ať to stojí co to stojí!
Uvažme dobře tuto vznešenou úlohu, povinnost, která je naší zvláštní povinností a kolik od toho závisí, jestliže ji splníme. Jen důvěřujme. Pán nám rád dá svou milost. Co budeme na věky věků požívat, staneme-li se svatými! Co všechno vykonáte pro statisíce duší, jste-li svatí!
Jistě to není lehké, ale buďte přesvědčeni, snažíte-li se (ať to stojí co to stojí), dosáhnete toho. Pro toho, kdo se vleče, kdo hned chce - hned zase nechce, kdo je vlažný a neplní svou povinnost, je ovšem těžké dosáhnout svatosti. Kdo to činí skutečně, jistě se o tom dávno přesvědčil. Všichni bez výjimky se máme stát svatými. Pán nám rád udělí svou milost. Na druhé straně musíme zase uvážit, že svatost se zpravidla nedá získat hned, nýbrž že musí být těžce vybojována a že bývá spojena s nejedním pádem do nedokonalosti, mnohdy i do lehkých hříchů. Avšak jen nemalomyslnět!
(Musím se stát svatým, ať to stojí co to stojí.) Důvěřuji v Pána. Ten mi dá sílu a já pevně doufám, že se stanu svatým.
Chcete-li se však stát svatými, musíte se přiblížit svému božskému vzoru. Velký krok k tomu jste již učinili. Slíbili jste chudobu, čistotu a poslušnost. Jak blízko jste již tomu, jste-li takoví, jak to žádá váš stav!
Avšak ještě víc! Musíte se stát muži bolestí, pokoření, pohrdání, výsměchu a utrpení.
Hleďte se stát svatými po správné cestě. Snažte se být takovými, jací máte být. Ne duchovním blouzněním, nýbrž utrpením, poslušností, chudobou, přesným zachováváním Konstitucí.

Domníváte se, že se stanete svatými, když neplníte svou povinnost? Když tyto Konstituce přestupujete, když jste nedbalí, když nezachováváte mlčení? Myslíte, že se tak stanete svatými?
Přemýšlejte, co je vaší povinností! Na co je všechno ostatní: mnoho trpět, pracovat, dělat plány, mít úmysly obrátit všechny národy, nejste-li svatí?
Buďte tedy svatí! Stále a stále k vám volám: Staňte se svatými, ať to stojí co to stojí!
Použijte všech prostředků! Musíte jít po cestách, které k tomu vedou. Stojíte na správné cestě již svým stavem. Musíte jít cestou, kterou šel Ježíš, náš božský vzor, cestou přesné observance svatého řeholníka.
Kam přijde řeholník, který nedbale plní povinnosti? Myslíte, že bude mít klid? Že najde pokoj a štěstí? Že bude mít požehnání pro své apoštolské práce? Že dosáhne určitého stupně dokonalosti? Myslíte, že nevěrného služebníka povede Pán k dokonalosti? Z vlažného člověka nevzejde nikdy světlo! Naopak, bude postupně klesat a konečně padne.
Opakuji to ještě jednou, poněvadž je to můj úkol starat se, abyste se stali svatými a protože vás tolik miluji, že jsem ochoten zemřít za vás všechny. Proto je mým nejvroucnějším přáním, abyste se stali svatými, a jestliže jste dosud nezačali, začněte ještě dnes!
Nechť přijdou bouře vnitřní i vnější a nechť se celé peklo, celé lidstvo proti vám staví, říkejte si: "Musím se stát svatým! Ať to stojí co to stojí!"

5. MODLITBA

Něčím velikým je v životě našeho ct. Otce jeho duch modlitby. Ct. Otec byl vpravdě mužem modlitby. Mohlo se o něm říci: Modlil se bez ustání. Na modlitbě postavil celý svůj vnitřní život. Na modlitbě postavil také svoji Společnost. A muži modlitby měli být také jeho duchovní synové. Stále a stále nás vyzýval, abychom v modlitbě složili celou svoji důvěru v Boha. A čeho se ct. Otec v životě velkého dopracoval, bylo ovocem jeho vřelé, nepřetržité modlitby. Bylo pro nás vždy něčím úchvatným, vidět ct. Otce modlit se před Velebnou svátostí. Bylo to opravdové zápolení s Bohem.

l. Máme povolání, jež nedovedeme plnit bez mnohých modliteb. Nejdřív to vyžaduje naše vlastní svatost. Jestliže již ve světě je třeba modlitby, oč více ji potřebujeme my, kteří máme tak vznešené povolání! Potřebujeme hlavně modlitby, abychom měli dostatečné světlo, abychom pod poslušností nepovažovali temnotu za světlo. Mnohý se domnívá, že je již u cíle a neví, že stojí nad propastí, do níž se může zřítit.
Máte mnoho nepřátel, kteří usilují o váš pád. Jak budete čelit všem těmto útokům, neobrátíte-li se na Toho, který zná nepřátele a může je zničit. My jsme sůl země, světlo světa! Proto potřebujeme modlitby, abychom mohli vykonávat svůj apoštolát a nebyli jen zvoncem znějícím (1 Kor 13,1). Co je nám to platné, nejsme-li muži modlitby? Co vykonáme? Nic!
Stále nabývám nových zkušeností, že modlitba je nutná pro Společnost, pro duchovní rodinu. Mnohého se může dosáhnout, když duchovní rodina předstoupí a zaútočí na nebe.

2. Potřebujeme modlitby, ale dobré modlitby, ne modlitby povrchní, které se Bohu nelíbí. Modlitba s pokorou, sebepoznáním, s poznáním velikosti a dobroty Boží a své vlastní bídy. Neopomínejme mnoho se modlit!
Modlete se hlavně s pevností, s určitou námahou, jak to činí muž, který to bere s něčím vážně.

3. Modlitba sama také nic nepomáhá, když srdce není čisté. To pak máme odpor předstoupit před svatost Nejvyššího. Proto se starejte, abyste byli úplně čistí.
Všímejte si hesla: Za našich dnů potřebujeme muže modlitby!

V modlitbě vidí ct. Otec prostředek ke všemu. Je mu nevyčerpatelným zdrojem všeho dobrého, všech milostí, všech úspěchů.

4. Kdybychom slyšeli, že někdo přišel na něco, čím bychom mohli všeho dosáhnout, jak bychom se potom podivili? Kolik bychom dali, abychom obdrželi toto štěstí? A my máme toto štěstí. Bůh sám je nám dal: je to modlitba.

5. Ó, kdybychom věděli, čeho všeho můžeme modlitbou docílit! Bůh sám nám to ukáže v den soudu. Potom se nás otáže: "Proč ses nemodlil, když přece jsem slíbil, že ti dám všechno, oč poprosíš?" Slavnostně praví Božský Spasitel: "Amen, Amen, pravím vám: budete-li oč prosit Otce ve jménu mém, dá vám." (J 15,23 )

6. Modlitba je mince, ražená v nebi, jíž si zakoupíme nebe.
Úctyhodným způsobem líčí ct. Otec modlitbu ze stanoviska věčnosti.

7. Ó, jak uvidíte až na onom světě, čeho jste zde sami mohli dosáhnout modlitbou! Bylo by to hrozné pro nás, kdybychom museli po celou věčnost litovat své liknavosti v modlitbě; my, kteří jsme si mohli vydobýt nebe a tolika duším vybojovat zlaté koruny!

8. A kdo z nás se nemůže modlit? Všichni se můžeme modlit. I když jsme nemocní, nebo i když nám dokonce chybí řeč, - můžeme a musíme se modlit. Vždy a všude musíme se modlit a nepovolovat v modlitbě.

9. Staňte se muži modlitby! Kdo není mužem modlitby, nic nedokáže.

10. Buďte o tom přesvědčeni: modlitba je bezpodmínečně nutná. Musíte se mnoho modlit, chcete-li mnoho docílit.

11. Nechcete-li se stále modlit, je to znamení, že začínáte kolísat, že máte nemocné srdce.

12. Máte-li pokušení, máte-li těžkosti - ó, to se modlete!

13. Podnikáte-li něco a předtím jste se mnoho modlili, je to záruka, že se podnikání zdaří.
Ct. Otec byl v hloubi duše přesvědčen, že dobrá modlitba dojde vyslyšení. Neopíral se při tom o svou vlastní důstojnost, nýbrž prostě o slovo Boží.

14. Chtěl bych říci: Když se začínáte modlit, jdete k audienci u nejvyššího Pána nebe a země. V ruce máte dlužní úpis, na němž je psáno: "Proste a bude vám dáno" (Lk 11,9). A myslíte, že Pán nedodrží slovo?

Také Společnost postavil ct. Otec jen na modlitbě.

15. ,Modlete se především, aby se ve všem děla vůle Boží. Modlete se za sebe samy. Modlete se za Společnost, aby své poslání, podle vůle Boží, plnila. Musím říci, že Společnost svým apoštolátem něco vykoná jen pomocí modlitby!

Před odjezdem do Ameriky v červenci r. l896 mluvil ct. Otec opět o modlitbě. Bylo to jeho nejmilejší téma. A před tak velikou událostí byla jeho duše zcela naplněna svatou horlivostí.

16. Naše Společnost, i když dobře pokračuje a přijímá mnoho milostí od Boha, potřebuje přece ještě větší pomoci v duchovním i hmotném ohledu. Tady bych vás chtěl upozornit na důvěryplnou pokornou modlitbu. Kéž byste se opravdu všichni stali muži modlitby! Kéž byste všichni poklekli před Pánem nebe a země a prosili ho, aby nám přišel na pomoc a aby nám pomáhal provádět náš úkol k blahu našemu vlastnímu i bližního! Uvažte, co všechno modlitba dokáže! Myslete na Mojžíše, jak pozvedal ruce k nebi o pomoc. Myslete, kolik neštěstí, kolik zla a nebezpečí bylo odvráceno pokornou modlitbou. Proto jděte všichni k nebeskému Otci. Tam předneste, plni důvěry a čistého srdce, své záležitosti. Modlete se úpěnlivě, bez ustání!

17. Ó, kdybyste znali výhody modlitby! Když se správně modlíte, přeměňujete se a zduchovňujete se. Nízké vášně se ponenáhlu potlačují a mizí. A jiný duch převezme nadvládu. Modlíte-li se, budete se odpoutávat od pozemských věcí a budete se přibližovat Bohu.

18. Modlete se za záležitosti Společnosti.
Předstoupíte-li všichni před Boha, uděláme velké věci.
Dětinně prosí ct. Otec také o modlitbu za sebe.

19. Příští týden odcestuji. Odporoučejte mě milému Bohu v modlitbě.

Ct. Otec vybízí k modlitbě při blížících se nebezpečích.

20. Chci vás upozornit na blížící se nebezpečí. Hrozné mraky a bouře se blíží a peklo hrozí. Proto vás vyzývám, prosím a zapřísahám, abyste se modlili na zvláštní úmysl za odvrácení nebezpečí.

21. Nelitujte obnovovat každý den předsevzetí: Musím se stát mužem modlitby! Modlit se a opět se modlit a ještě jednou modlit se!

22. Přeji si, aby všichni členové naší Společnosti se stali muži modlitby. Kéž každý, každičký pozná, co znamená: modlit se! Kolik se toho modlitbou dosáhne!
Nejdříve: Modlitba je tak důležitá. Odkudpak dostaneme pomoc? Co pomůže celý den pracovat, postit se, trpět, chybí-li požehnání shůry? Ani jméno Ježíš nedovedeme záslužně vyslovit bez pomoci shůry (1 Kor 12,3).
A jak máme vyřešit svůj úkol, jak můžeme pracovat o vlastním posvěcení, jak máme zachraňovat duše uprostřed těžkostí, jež připravuje nepřítel uvnitř i vně? Co je platné pracovat a působit, nedá-li Bůh požehnání? Co je platné dát se do něčeho, kde snad svítí ta největší naděje, jestliže Bůh nepomůže? Co je to všechno platné?

Proto buďme si vědomi, že sami od sebe nic nezmůžeme. "Deus est, qui incrementum dat" - "Bůh dává růst" (1 Kor 3,6). Nenamlouvejme si, že my jsme učinili to a to. Ne! Pomoc naše přichází shůry! Potom musíme být stále přesvědčeni a musíme se mít na pozoru, abychom svou důvěru neskládali v lidi. Veškerá naše důvěra - jedině v Boha!
Sami od sebe nedokážeme nic a přece tolik toho potřebujeme pro sebe, pro Společnost, pro své poslání. Staňte se proto muži modlitby! Modlete se co nejvíce, jak jen můžete. Napodobujte našeho Božského Spasitele - Učitele, který se tolik modlil, o němž praví Písmo sv.: "Et erat pernoctans in oratione Dei" - "A strávil noc na modlitbách s Bohem" (Lk 6,12). Víte, jak se modlil na hoře Olivové před svým utrpením. Napodobte tedy Spasitele v tom, že budete muži modlitby. Mnoho se modlit, velmi pokorně a důvěrně. Tak uctíváte Boha. Naše doba potřebuje muže modlitby. Co jsou platné všechny práce, boje, řeči a spisy, jestliže nepomůže Bůh? Není ztracen čas, jehož se použije k modlitbě. V naší době se ještě zdaleka dost lidí nemodlí. Mnoho se modlí, ale je třeba ještě víc se modlit, aby nastal obrat k lepšímu.

23. Každý se může modlit. Nepotřebuje k tomu učenosti. Nejeden posmívaný a podceňovaný, ale pokorný řeholník, působí více než deset nebo dvacet jiných.

24. Chci však, abyste s modlitbou spojovali umrtvení, pokání, tak, abyste pokud je vám to možné, spojili modlitbu a kající skutky. Modlete se a čiňte pokání! Čiňte pokání a modlete se! Podle vaší míry modlitby a pokání budete - doufám - i působit.

25. Popustíte-li v modlitbě, buďte přesvědčeni, že jdete zpět. A ponenáhlu, takřka nebudete ani vědět, co děláte. Tedy tam v modlitbě máte čerpat oheň a jej zde na zemi rozmnožovat. Tam se máte posilňovat. Tam si máte odpočinout, když jste zapojeni do práce na apoštolátu ve světě.

Proto modlete se instanter, instantius, instantissime! Orate sine intermissione! Modlete se stále, důrazně, vytrvale! Modlete se bez ustání!

Zvlášť když zakládal nové domy, záleželo ct. Otci velmi na tom, aby se mnoho modlilo. Byl hluboce přesvědčen, že modlitba tvoří pevnou základnu pro takový nový dům. Ve svatém roce 1900 bylo založeno několik nových domů. Odporoučel je modlitbám.

26. V těchto dnech před dobou svatopostní, kdy svět hoví svým choutkám, hříchu - kolikrát je Bůh v těchto dnech urážen! - shromažďuje Církev svatá katolíky ve svých chrámech, aby tam konali smírné modlitby, pobožnosti. Také my se chceme v těchto dnech zvlášť modlit s kajícností a pokorou, abychom aspoň nějak božské Velebnosti učinili zadost za způsobené urážky.
V těchto dnech chceme se také modlit za Společnost, nejdřív ve všeobecných záležitostech, pak ale zvlášť za nové domy, kde je tak nutné, aby střely zlého nepřítele byly odvráceny a zneškodněny a aby byly položeny pevné základy. Tu nezbývá než modlit se a očekávat pomoc shůry.
Není nadarmo článek Konstitucí: "Největší důvěru nechť chovají členové k Bohu a Spasiteli, našemu Ježíši Kristu a ke svatým patronům naší Společnosti, protože pomoc naše přichází shůry" (92).
"Nestaví-li Hospodin dům, pracují stavitelé nadarmo" (Ž 126,1). Co chceme dělat, není-li Bůh s námi? Nemůžeme pracovat, působit, dřít se, pachtit se - není-li Bůh s námi, čeho dosáhneme?
Má-li jednotlivec tolik protivníků, jmenovitě u zlého nepřítele, oč víc protivníků a nepřátelství bude mít celá Společnost, hlavně každý nový dům! Kdo jiný kromě Boha mu může pomoci?

Nebezpečí je mnoho, nepřátel je mnoho. Proto je nutné, abyste se mnoho modlili o Boží ochranu a pomoc a to pro Společnost vůbec a pro nové domy zvlášť. Jak chtěl nepřítel zničit božské Dítě hned po narození, tak by to chtěl učinit s našimi novými domy.
Co dokážeme, jsou-li sice všichni lidé s námi, ale je-li Bůh proti nám? "Maledictus homo, qui confidit in homine" - "Zlořečený člověk, jenž naději vkládá v člověka" (Jer 17,5). Veškerou důvěru vložte v Boha! Máte-li Boha na své straně, může se postavit proti vám celé peklo. Bude odraženo. Modlitba je ta nejmocnější zbraň. Použijte ji hlavně teď v těchto třech dnech, kdy jsme Spasiteli tak blízko modlitbou. Modlitbou podáme drahému Spasiteli smír za mnohé hříchy, které se páchají. Modlitba má kromě toho ještě jiný účinek: působí blahodárně na jednotlivce. Čím více se modlíte za Společnost a za její podniky, tím víc bude také vám pomoženo.

6. DOBRÝ ÚMYSL

V duchovním životě záleží na tom, abychom všechny dobré skutky konali s dobrým úmyslem. To tvořilo zvláštní rys v životě našeho ct. Otce. Měl zlaté srdce, které tlouklo jen pro Boha a pro čest a slávu Boží. Co dělal, dělal jen pro Boha. Méně dobrý úmysl byl mu proti mysli.

Zakladatelem salvatoriánů je P. Jan Křtitel Jordan (řeholní jméno František Maria od Kříže Jordan), syn chudobných lidí, narozen na jihu Německa v Gurtweilu 16. 6. 1848. Jeho otec byl invalida po úraze. Proto celá starost o rodinu ležela na matce. Jako pradlena mohla obstarat to nejnutnější. Chudoba se stala od časného mládí přítelkyní všech dětí.
Jan Křtitel, tak znělo jeho křestní jméno, byl v nepříznivé situaci. Byl velice nadaný, i když v prvních školních ročnících nebyl zrovna vzorný. Změna u něho nastala od prvního sv. přijímání. Od toho okamžiku se cítil povolán ke kněžství. Rodina mu toto přání ani při nejlepší vůli nemohla splnit. A tak se šel učit řemeslu, nejprve malířství, pak šel "na vandr", učil se poznávat lidi i města a zjišťoval stále větší náboženskou nevědomost u značného množství lidí.
Proto poslechl raději touhu svého nitra, vrátil se, našel dobré lidi, kteří mu pomáhali, sedl si s mladšími chlapci do školních lavic, "bifloval" látku jedné třídy za druhou a absolvoval maturitu s vynikajícím prospěchem v jazycích, ale se skromným v matematice. Ve Freiburgu vstoupil do kněžského semináře, v St. Petru byl vysvěcen na kněze r. 1878. Dle proticírkevních zákonů (kulturní boj) nesměl ve vlasti konat kněžskou službu, proto chtěl slavit primici v národním švýcarském poutním místě Einsiedeln. Tam už byli 2 primicianti, vybral si tedy Döttingen 6 km jižně od Koblenze, kousek od německých hranic.
Jordan měl mimořádné nadání pro cizí jazyky. Toužil po vědeckém vzdělání, proto odchází do Říma. Dostal stipendium a věnoval se studiu arménštiny, syrštiny, koptštiny a arabštiny. Kdyby zůstal v Římě, kynula by mu vědecká kariéra. On však měl jiné plány. Roku 1880 odjel do Sv. Země. Zde při pobytu v Libanonu dostal osvícení z nebe. V duši slyšel jasné slovo Páně: "To je věčný život, že poznají Tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista". Od toho okamžiku měl pevnou jistotu, že si ho Bůh vyvolil pro své - Boží Dílo. Od té chvíle neměl klidu, neustále v něm pracovala silná vůle a touha splnit Boží plán. Mnoho let později sdělil Jordan s velkou ostýchavostí svému nástupci, P. Pankráci Pfeifferovi, jak došlo k tomuto charismatu - stát se zakladatelem. A slova Páně z velekněžské modlitby (Jan 17, 3) se stala od té doby vlastním programem salvatoriánů.
Boží plán, který měl být Jordanem splněn, zněl: nezakládat řeholi, nýbrž s pomocí kleriků a laiků, mužů i žen, kteří zůstanou na svých místech ve světě, obrodit Církev. Tento plán byl odpovědí na tehdejší potřebu doby. Vždyť tehdy v Německu i jinde horliví a Římu věrní kněží - jako Jordan - nesměli veřejně působit. Museli odejít za hranice - mnozí však pracovali tajně nebo za pomoci laiků, kteří zůstávali na svých místech a pronikali své prostředí jako boží kvas. Obrodu Církve si dvaatřicetiletý Jordan představoval způsobem, kterému odpovídalo myšlení 2. Vatikánského koncilu - přes kněze, laiky, muže i ženy, kterým přisuzoval stejně odpovědnou úlohu jako mužům. Počítal zvláště s inteligencí, rodinami, s mládeží, s každým dobré vůle. Byly to myšlenky, které předcházely 2. Vatikánský koncil o více než 80 let. Jordan při uskutečňování Božího Díla narazil u církevních představených na nepřekonatelný odpor. Chtěl-li vůbec něco začít, musel opustit výšiny a vtěsnat vše do dosud platných předpisů církevního práva.
Nejdříve musel Jordan najít spolupracovníky, lidi, kteří by mu rozuměli a pomáhali, v první řadě kněze. Brzy je našel. P. Bonaventura Lüthen z Paderbornu byl jeho věrným pomocníkem a rádcem, později se přidali jiní muži. Výzva ke kněžím se nesetkala s úplným pochopením. Získat laiky z různých společenských vrstev a vzdělání už bylo snadnější a tak mohl Jordan dílo zorganizovat.

DĚJINY SPOLEČNOSTI

Jeho tzv. Vyučující společnost měla 3 stupně:
1. Na prvním stupni byli ti, kdo se zcela zavázali pro jeho dílo. Tito skládali tři sliby: chudoby, čistoty a poslušnosti. Nemuseli však opouštět své postavení a vstupovat do kláštera. Jordan ovšem očekával, že budou připraveni ho následovat, jakmile je zavolá k určitému úkolu. Mohli to být muži i ženy. A skutečně hned na počátku, 5. září 1882 složila jedna žena sliby jako členka 1. řádu - šlechtična Terezie z Wüllenweberů.
2. Druhý stupeň byl určen pro vzdělané, kteří by byli schopni zvláště ovlivňovat situaci v církvi i ve světě. Myslel hlavně na vědce akademiky, umělce též na novináře. Tisku věnoval zvláštní péči a již v prvních letech po založení se objevily časopisy v němčině, italštině a latině. Úřední vatikánský list "Acta Apostolicae Saedis" vznikl právě z těchto časopisů.
3. Členem třetího stupně se mohl stát každý, kdo byl ochoten vést řádný křesťanský život a dle svých možností a schopností pomáhat tomuto Božímu dílu.
Jordan našel řadu obětavých pomocníků a přátelé i příznivci pečovali vždy o nově založené koleje. Byli to často právě lidé z jednoduchých, prostých poměrů, kteří byli schopní jěště dávat z toho mála, co měli. Jordan jim byl vděčný i za sebemenší dar a pomoc. Všechny články jeho díla pak spojoval apoštolský duch, ten je oživoval a dával impuls. Jordan chtěl každého muže i každou ženu proměnit v apoštola. Všech 12 apoštolů zvolil za patrony. Marii uctíval jako Královnu apoštolů. Jeho dílo dostalo jméno Apoštolská vyučovací společnost. Jordan byl proniknut touhou po apoštolátu. Podobnou zanícenost předpokládal i u svých spolupracovníků.

Potíže

Úspěch se mu dostavil, i když nedosáhl všeho co si předsevzal. Důvody toho záležely také na něm. Když zakládal první koleje, byl ještě mladým mužem, který neměl praktické zkušenosti. Mnozí ho považovali za neobratného a nezkušeného. Jiní pochybovali zda je dost nadaný pro správu, organizaci a vedení lidí. Jordan byl při vší své činnosti v hloubi duše dost úzkostlivý. Jordan sám své přirozené dary a schopnosti nepřecenil, byl v hloubi srdce příliš skromný. Avšak jednou uvěřil, že ho povolal Bůh. V tom byl skálopevný. Též lidé, kteří se k němu připojili, byli přesvědčeni o jeho povolání a poslání. Předstoupil před ně jako boží posel a oni ho jako Bohem poslaného přijali.
Rozsahu jeho plánů a podniků nijak neodpovídaly prostředky, které měl. On sám neměl nic, byl odkázán na almužny. Nebyl vypočítavý, ale vynikal vlastností svatých: bezmeznou důvěrou v Boha. V nejvyšší nouzi probděl mnohou noc na modlitbách, aby ho Pán vyslyšel. Také se přihodily - dle svědků - zázraky, ale nakonec mu byl poslán vizitátor, od jehož rady a souhlasu byl řadu let závislý.
Pro rozvoj jeho díla byly rozhodující kontroverze s Církví. Jordan netušil, kolik dotazů a obvinění bylo na něho vzneseno u generálního vikariátu v Římě a ve Vatikánu. Řeholní pravidla, která napsal pro 1. stupeň, byla zamítnuta. Nic nepomohlo, že je psal na kolenou, se slzami, proniknut Božím duchem. I přes to, že v nich byla slova Písma, tak jako i jiní zakladatelé je používali. Text Stanov byl proniknut takovou silou ducha, srdce a ohněm zápalu, že to muselo uchvátit každého čtenáře. Církev si proti tomu nepřála citace biblických veršů, ale pevné církevněprávní předpisy. Měla zájem na tom, aby zde byl přehled o všech řeholích, které měla spravovat. A tak musel Jordan své odvážné myšlenky natlačit do pevného a předem určeného schématu klášterního života.
Místo hnutí, které všechno proniká, vznikla další řeholní společnost - vedle mnohých jiných. Podobně nemohl Jordan prosadit, aby ženy i muži byli členy jednoho a stejného hnutí. To bylo tehdy považováno za nepřípustnou věc. Bylo sice dovoleno založit ženskou větev, ale musela být pěkně čistě oddělena od mužské, obě musely být samostatné a nezávislé.

Cíl

Podle církevního práva musel každý zakladatel mít pevně vyhraněný cíl, aby se každá řeholní společnost lišila od druhé. To však odporovalo Jordanovu plánu. Nechtěl se omezit pouze na jeden či na několik příbuzných cílů, například jen na tisk, jen na výchovu mládeže, jen na misie. To specifické u jeho díla byla a je universalita.

Universalita

Universalita spočívala v tom, že:
a) celá Společnost měla být ochotná převzít každou práci - dle okamžité potřeby,
b) u jednotlivých členů - v tom, že rádi převezmou i zcela nenápadnou, od jiných opovrhovanou práci.
Jednalo se zde o obnovu ducha apoštolátu v Církvi a v každém přesvědčeném křesťanovi: to byl vysoký, ne-li utopistický cíl. V Jordanově díle se vždy setrvávalo na universalitě. Bylo s tím ovšem spojeno i nebezpečí, že Společnost se brzy vyčerpá nad svoje síly. Avšak ochotou vydat ze sebe více než mohla, si vypěstovala stálou vnitřní pohyblivost.

Nové jméno - nový duch

Církvi nebylo po chuti jméno založené Společnosti. Nepřipustila titul "Apoštolská vyučující společnost" ani jméno "Katolická vyučující společnost". Místo toho navrhla "Societas Divini Salvatoris" - Společnost Božského Spasitele. Proto byli Jordan a jeho členové nazváni "Salvatoriáni".
Tato změna jména se ukázala šťastnou. Latinské slovo Salvator si tu uchovalo plnou sílu výrazu: zachránce, spasitel. Právě založené dílo bylo pojmenováno nejen dle jeho činnosti, ale podle jeho nejvyššího cíle - Spasitele, Zachránce světa. Jeho podstatný povahový rys t.j. jeho dobrotu a lidumilnost si vzali salvatoriáni za ideál a vzor.
Jak přijal Jordan změnu své původní ideje? Byl charismatik a žádný revolucionář. Nechal se rád nadchnout novými idejemi, uměl se však také podřídit. Byl přece poslušným synem církve. Odpor proti církvi a jejím úřadům byl u něho nemyslitelný. Byl příliš pevně zakotven v římském myšlenkovém světě a víře. Řím byl středem jeho díla. Řím dodal jeho dílu universality. Měl velké štěstí, že mohl získat Palazzo Cesi v bezprostřední blízkosti velechrámu sv. Petra. Pokud dlel v Římě, denně se modlil u hrobu knížete apoštolů. Nařízení Církve uznával za správná. Měl i zálibu v klášterním životě. Společenství s pevnou strukturou - dle jeho vlastních zkušeností - mohlo být trvalejším útvarem než nějaké třeba i velkomyslně pojaté hnutí.

Ženská větev "Vyučující společnosti"

R. 1882 založil Jordan v Římě společnost řeholních sester "Od Bolestné Matky Boží", které dostávaly stále více ráz františkánského hnutí s přísnou observancí. Tím se zeslabil obraz aktivní ženy v apoštolátu církve. Představená, Matka Františka Streitelová, kterou si Jordan vybral, byla k takovému úkolu méně schopná pro její dlouholetý klášterní život. Pod jejím vlivem přijal Jordan řeholní jméno František Maria od Kříže. Zároveň dostala "Vyučující společnost" stále silnější klášterní charakter.

Církevní schválení

Ostrá výměna názorů s církevními úřady způsobila r. 1885 odluku od jeho první řeholní ženské větve, naproti tomu však dosáhl církevního uznání pro Společnost Božského Spasitele - salvatoriány.Tím bylo dílo zajištěno a on mu předpověděl věčnou budoucnost.

Matka Marie od Apoštolů

Přes trapné zkušenosti a nevýslovná utrpení, která musel prodělat, nenechal se Jordan odradit od založení další ženské řehole. V obci Neuwerk u Mönchengladbachu žila šlechtična Terezie z Wülenweber, nadšená Jordanovými plány. Čekala trpělivě řadu let, až ji zavolá ke spolupráci. Stalo se tak r. 1888, kdy oba odjeli do obce Tivoli, 30 km od Říma. Zde založili 8. 12. 1888 Společnost sester Božského Spasitele. Po několika letech - když se osvědčily - mohly se přestěhovat do Říma a rozšířit se po celém světě. Zakladatelka dostala jméno "Marie od Apoštolů", což naznačuje napojení na původní apoštolátní myšlenku. Tato žena přinesla jako věno své vlastní životní zkušenosti, prožila utrpení kulturního boje, poznala zblízka náboženský život v Německu a byla nadšená pro všeobjímající apoštolát stejně jako Jordan. Setkání s ním se stalo nezapomenutelným zážitkem: oba byli šťastní, že v úplné shodě mohou rozvíjet apoštolátní strategii. Matka Marie zrála rychle ve svatosti, takže o vánocích 1907 - hlavním salvatoriánském svátku - si ji Spasitel mohl vzít k sobě. Po uznání jejích hrdinských ctností a zázraků na její přímluvu byla v říjnu 1968 Pavlem VI prohlášena za blahoslavenou. Svátek má 5. září. Její tělo je uloženo v kapli mateřského domu SALVATOR MUNDI v Římě.

Rozšíření Společnosti

Pod ochranou církevního uznání a pod dohledem vizitátora - to byl čin opatrnosti římských úřadů - dal se Jordan do neúnavné zakládající činnosti. Už 1890 poslal první misionáře do Assamu v Indii. 1892 založil domy v USA a Rakousku. Následovaly 1893 Ecuador a Kolumbie, 1894 Švýcarsko, 1895 České země, 1896 Brazilie, 1898 Rumunsko, 1900 Belgie, Polsko, Jugoslavie, 1901 Anglie a 1915 Německo. Za jeho života byla Společnost uvedena do 12 různých zemí. Když r. 1915 se P. Jordan na Generální kapitule vzdal možnosti být znovu zvolen, mohl po tomto bouřlivém zakladatelském období předat svému nástupci, P.Pankráci Pfeifferovi, vybudované a dobře zajištěné dílo. Byl to výkon, který je mimořádný - při podlomeném zdraví zakladatele - a vyvrací dokonalé námitky jeho kritiků.

Návrat do vlasti

Od dubna 1918 byl sedmdesátiletý Jordan stále nemocný. Už se nemohl zotavit. Vydal ze sebe všecko, jeho zdraví strávila horlivost. Trpělivě a s důvěrou v Boží milosrdenství očekával svou poslední hodinu. 8. září 1918 v Tafers ve Švýcarsku skončilo jeho utrpení - o svátku Narození P. Marie. Byl pochován v kryptě farního kostela. Věřící byli přesvědčeni, že mezi nimi žil světec a prosili ho za přímluvu. Zvykli si na svého duchovního Otce tak, že v r. 1956, kdy měly jeho ostatky být převezeny do Říma, nechtěli jej dobrovolně vydat, musela zasáhnout policie. Tělo Otce Zakladatele odpočívá v kapli generalátu salvatoriánů v Římě.

Jordanova spiritualita

Jeho - dosud nejlepší životopisec - P. Pankrác Pfeiffer zdůrazňuje ryzost osobnosti Zakladatele. Všechno u něho bylo nefalšované, pravé a nejvíce jeho zbožnost. Tři ctnosti u něho vystupují mimořádně: život z víry, duch modlitby a důvěra v Boha.
Chceme-li jednou větou vyjádřit podstatu jeho spirituality, pak nenajdeme nic jednoduššího, ale také nic lepšího, než: byl velkým mužem modlitby.
Dále se zdůrazňují jeho řeholní duch, pracovitost a horlivost pro duše. Vyzařuje z něho jednoduchost a prostota. Víru svého dětství si zachoval neporušenou a ještě ji prohloubil. Krize víry jsou mu neznámé, rovněž tak pochybování o některém článku víry. Pevná důvěra v Boha tvořila základ jeho duchovního života. Láska ke Kristu prohlubovala a upevňovala ctnost víry. Podle toho posuzoval vše ostatní a jemně vycítil, co potřebuje svět a co jednotliví lidé.
Jeho jakoby cholerická povaha se vyznačovala dávkou vášnivosti, byl "horká hlava". Na druhé straně mohl být nazván melancholikem - tlumila ho vrozená úzkostlivost. Přílišná energie jeho povahy vedla k různým chybám, asketickým životem se však vychoval k stále větší trpělivosti a dobrotě. Ještě jedna vlastnost ho zdobila: Jordan nebyl malicherný. Dovedl se nadchnout pro velké věci. A bližním věnoval důvěru. Lidi kolem sebe v činnosti neomezoval, ale naopak ještě jim dodával odvahy. Většina lidí, kteří se s ním setkali, měla dojem, že je to člověk zcela proniknutý Bohem, k ostatním dobrotivý a že je pevně přesvědčen o poslání, ke kterému ho Bůh povolal.

Návrat k pramenům

Druhý Vatikánský koncil vedl řeholní společnosti k tomu, aby se nad sebou zamyslely, připomněly si původní ideu zakladatelovu a pokud nutno, vrátily se k ní. Proto i duchovní dědictví Jordanovo bylo podrobeno zvláštnímu zájmu a badání. Nové dokumenty nám zpřístupněné zprostředkovaly upřesněný obraz jeho vzácné osobnosti. S nadšením byly objevovány právě ty původní ideály, které předcházely vlastnímu zakladatelskému úsilí řehole a klášterů. Teprve nyní se začala oceňovat modernost a aktuálnost Jordanových ideálů i jejich realizace, kterými daleko předčil způsob myšlení a postoje své doby - a to i v církevní společenské sféře.
Jordanova zakladatelská činnost byla posléze však "pouze" stavebním kvádrem v církvi, vedle mnoha ostatních. Také by nebylo správné propůjčovat jeho ideálům zvláštní predikát. On pochopil znamení doby. Smíme však v něm vidět zvláštního svědka té skutečnosti, že Duch svatý je v Boží církvi živý. Aktuální zůstává i napomenutí a výzva jeho slov: "Přijdou jiní, vžijí se do našeho utrpení a budou dál pracovat".

Společnost Božského Spasitele (Societas Divini Salvatoris - SDS) je jedna z řady mladých řeholních společností založených v 2. polovici 19. století. Zmiňuje se o ní Jan Pavel II v knize "Překročit práh naděje" na str. 151, kap. 26: "K obnově církve docházelo kdysi hlavně prostřednictvím řádů... dynamické misionářské kongregace vznikly v 19. století, jako jsou verbisté, salvatoriáni a samozřejmě salesiáni." Jméno salvatorián je odvezeno od latinského názvu SPASITEL = SALVATOR.
Salvatoriáni náleží ke skupině řeholních společenství, které bydlí v kolejích (domech) a kromě obvyklých 3 slibů mají ještě jeden: příslib apoštolátu. V době založení Společnosti byla katolická církev zevně napadána a uvnitř ovlivňována od bezbožného socialismu, osvícenectví, modernismu i od politiků, kteří se snažili Kristovu Církev úplně podřídit zájmům státu. V mnohých evropských zemích se řeholím v jejich činnosti bránilo, nebo byly úplně zakázány. V Německu, Francii a jinde trpěla Církev kulturním bojem. Horliví katolíci se však bránili proti útokům nepřátel Církve a semkli se v různých hnutích a společnostech.
Na takovou "nouzi času" odpověděla Boží Prozřetelnost - založením salvatoriánů. Společnost se v té těžké době orientovala slovy Spasitelovými: "Toto je věčný život, že poznají Tebe, jediného - pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" (Jan 17, 3). Do svého znaku učícího Spasitele přijala zdárně se rozvíjející řeholní společnost jeho misijní rozkaz: "Jděte a učte všechny" (Mat 28, 19). Společnost Božského Spasitele se snaží všemi prostředky, které jim vnuká láska ke Kristu rozeznat znamení doby, vyložit si je ve světle evangelia a s apoštolským elánem přijít s účinnou pomocí. Proto jednotlivec i celek musí se udržovat lidsky i apoštolsky pružným, aby mohli vyřešit i nečekané nové problémy.

V r. 1895 přišli do Valašského Meziříčí první dva salvatoriáni P. Matěj Bezděk a P. Cyril Braschke, který se stal prvním superiorem. Ti zde převzali správu konviktu pro studenty místního českého gymnázia. V r. 1922 byl tento konvikt přeměněn v juvenát a noviciát české provincie. V r. 1937 byla ke staré budově přistavěna budova nová, takže zde mohlo být ubytováno až 50 studentů - juvenistů. Kněží této koleje věnovali se výchově řeholního dorostu, duchovním výpomocím ve farnostech, lidovým misiím, triduím a exerciciím. V tomto ohledu jako lidoví misionáři a exercitátoři měli lví podíl na této činnosti zvláště dva: P. Paternus Kubáč a P. Fakundus Peterek, kteří během několikaleté činnosti svého působení ve Valašském Meziříčí vykonali 140 lidových misií, triduí a 44 exercicií. Za protektorátu byla kolej zabrána a zřízena zde menší nemocnice. Až v r. 1946 mohli se salvatoriáni do ní vrátit. V r. 1950 při internaci řeholníků byl zde ponechán jen P. Vilfrid Kalinský, který zde vykonával ve veřejné kapli bohoslužby do r. 1957, kdy zemřel. V koleji bylo zařízeno plicní sanatorium. Tento stav trvá dosud.

Salvatoriáni hned v prvních létech po svém založení získávali hodně povolání ze Slezska. Bylo proto přáním, aby také zde mohla být založena kolej. P. Jordan obrátil svůj zrak i na tento kraj a v r. 1902 poslal své Pátery do Krnova, aby tam duchovně působili a připravili založení nové koleje. Ti bydleli nejprve v najetém bytě a v r. 1904 získali pozemek a začalo se se stavbou koleje, v místě zvaném Cvilín, nedaleko poutního kostela Bolestné P. Marie, odkud je krásný pohled na město. Při koleji byla postavena velká kaple, zasvěcená Božskému Srdci Páně. Bohoslužby v ní konané bývaly hojně navštěvovány. Kněží koleje konali lidové misie, exercicie a vypomáhali v duchovní správě v okolním kraji. Od počátku byla salvatoriánská kolej pro zdejší kraj velkým požehnáním. Průměrně v ní bývali čtyři Páteři a tři bratři. Za Protektorátu byl Krnov v zabraném území a česká provincie předala krnovskou kolej provincii severoněmecké. Až teprve po válce v r. 1945 vrátili se do Krnova čeští salvatoriáni a ujali se správy koleje. Prvním superiorem se stal P. Anastáz Dubový, který býval před tím spirituálem kněžského semináře ve Vidnavě. V době totality byla kolej zabrána a byl v ní učňovský domov. Nyní v ní Česká katolická Charita zřídila domov pro vozíčkáře.

V r. 1910 byl posvěcen brněnským biskupem Pavlem Huynem nový farní kostel Božského Srdce Páně v Brně-Husovicích. Vzpomenutý biskup znal se osobně se zakladatelem salvatoriánů P. Jordanem, a projevil přání, aby duchovní správu v nové farnosti husovické převzali salvatori-áni. Jeho přání se uskutečnilo a v Brně-Husovicích zřízena byla třetí česká salvatoriánská ko-lej. Stalo se tak v r. 1910, kdy tam přišli první tři salvatoriánští kněží s P. Paternem Kubáčem, prvním superiorem a farářem v čele a ujali se duchovní správy v této velké brněnské farnosti. Kromě farní duchovní správy vypomáhali i v jiných brněnských kostelech, také jako kazatelé při májových pobožnostech, a jezdili také vypomáhat, zvláště v poutním období, na Vranov. V r. 1921 odešel P. Kubáč do Valašského Meziříčí, aby se tam mohl věnovat lidovým misiím. V r. 1940 byl zřízen v brněnské koleji i scholastikát pro kleriky české provincie, kteří docházeli na přednášky do brněnského kňežského semináře: za války na Petrov a po válce na Antonínskou ulici. Tento scholastikát zanikl v r. 1950, když byli řeholníci svezeni do centralizačních klášterů, salvatoriáni do Oseku u Duchcova, Králík a Želiva.

Vranov - 12 km vzdálený od Brna, je od r. 1240 známým poutním místem. Od r. 1633 působili tam pauláni (Bratří nejmenší sv. Františka z Pauly), jimž nechali vystavět na Vranově klášter Maxmilián a Kateřina z Lichtenštejnů. Pauláni zde působili až do r. 1783, kdy jim klášter zrušil Josef II. Jejich klášterní kostel se stal farním a duchovní správa svěřena kněžím světským, kteří pečovali též o poutníky. Tento stav trval až do r. 1926, kdy brněnský biskup Josef Kupka svěřil péči o poutní místo na Vranově u Brna salvatoriánům. Prvním superiorem a farářem stal se P. Leonard Pauk, pozdější provinciál. Jeho péčí a dobročinností knížete Jana II. Lichtenštejna podařilo se zrenovovat kostel i klášter. Ty se zaskvěly nebývalou krásou při jubilejních slavnostech v r. 1940, kdy se slavilo 700 let vzniku poutního místa Vranova.

Toto známé poutní místo bývalo hodně navštěvováno poutníky, zejména z Brna a okolí. Po-něvadž vranovská kolej mívala průměrně 4 až 5 kněží, mohli se tito věnovat kromě duchovní správy farní a poutní i misiím a výpomocím na jiných místech, a v koleji vranovské dávat exercicie. Od r. 1950, kdy byli salvatoriáni z Vranova odvezeni do řeholního soustředění, zůstal tam až do roku 1963 P. Leonard Pauk. Po jeho odchodu do kněžského domova na Mo-ravci, působili tam kněží diecézní. Po roce 1990 vrátili se na Vranov původní řeholníci - pa-uláni, kteří tam vedou nyní duchovní správu farní i poutní.

Zakladatel salvatoriánů P. Jordan ještě za svého života pojal myšlenku, že by jeho řeholní Společnost měla zakotvit také v Prostějově, zvláště když se začalo uvažovat, že v tomto velkém městě by měla být zřízena ještě další farnost. Obě tyto myšlenky byly realizovány až po jeho smrti - v r. 1934, kdy byla zřízena nová farnost u sv. Petra a Pavla a svěřena salvatoriánům. Kostel sv. Petra a Pavla býval původně kostelem hřbitovním. Když salvatoriáni do Prostějo-va přišli, hřbitov byl už zrušen a proměněn v park.

Jako první superior a farář nastoupil v Prostějově zkušený lidový misionář P. Paternus Kubáč a novokněz, horlivý apoštol mládeže P. Metoděj Mičola. Právě v této nové farnosti byla práce tvrdá, ale ukázaly se i plody s pomocí Boží našli mnozí v Prostějově cestu ke Kristu. V Prost-ějově působili pak další salvatoriáni, mezi nimi i P. Jiří Pustějovský, a bratr, později Pater Ire-nej Drda, spisovatel, který psal pod pseudonymem M. K. Bystřický. Oba byli apoštoly tisku. Za totality starali se o duchovní správu svatopetrské farnosti kněží světští. Salvatoriáni vrátili se do Prostějova až v r. 1990. Opravili kostel i faru a učinili v koleji i sídlo provincialátu.

Poslední česká salvatoriánská kolej, založená před rokem 1950, vznikla v r. 1939 v Praze-Lhotce. Tam byl dostavěn nový kostel mariánský, zasvěcený P. Marii - Královně míru. Prvním superiorem a farářem se stal P. Jan Janků. Kromě práce ve farnosti a sociální činnosti věnoval se horlivě vyučování náboženství.

Bohužel tato jeho činnost, i působení ostatních salvatoriánů v Praze-Lhotce byly zastaveny v r. 1943, kdy na zákrok Gestapa museli salvatoriáni Prahu opustit a více se tam nevrátili. Duch-ovní správu na Lhotce převzali kněží diecézní.